Skip to content

Jak by mohla, a měla, vypadat mezinárodní intervence v Sýrii

February 2, 2012

Anna Maria Sloughter: profesorka politologie a mezinárodních vztahů na Univerzitě Princeton, USA., viz: http://all4syria.info/web/archives/50170

“Dovolíme-li násilí aby pokračovalo, tak to může mít horší důsledky než intervence, i kdyby to měla být jen intervence za určitých podmínek.”

V tomto článku o možné intervenci v Sýrii nastínil Steven Cook téma, o kterém je určitě nutné se bavit.  Zmiňuje existenci západní mantry o nevyhnutelnosti pádu Assadova režimu, což se dá chápat buď jako triumf naděje nad očekáváním, ale také i jako zástěrka pro to, že se nepodniklo více akcí pro podporu syrské opozice. Zmínky o tom, že by to nefungovalo a, jak Cook zdůrazňuje, zpřísňování sankcí včetně místní a mezinárodní izolace nemá na Assadovo sebevědomí ohledně jeho schopnosti si uchovat moc žádný měřitelný efekt. Naopak, dokonce to může posilovat jeho rezistenci. Cook nám spíše navrhuje, abychom se zabývali alternativními scénáři, které by mezinárodní společenství pohnulo k tomu, aby podniklo mnohem obtížnější kroky. Předpokládejme, že Assad zůstane u moci i po roce a zavraždí 10 až 15 tisíc vlastních lidí – tedy stejný počet, jaký zavraždil jeho otec ve městě Hama v roce 1982. Nebo předpokládejme, že se v Sýrii plně rozpoutá občanská válka podporovaná boji mezi špatně vyzbrojenou opoziční armádou okupující určitá města nebo celá území a vládními armádními složkami vyzbrojenými za podpory Ruska a Iránu. Mohou spřízněné arabské státy a OSN dovolit, aby se realizoval jeden z těchto scénářů?

Podívejme se nejprve na to, jaké by to mělo důsledky. Pokud Arabská liga, USA, Evropská unie, Turecko a generální tajemník OSN stráví další rok tím, že si nad pokračující vraždami budou mýt ruce, tak se ze závazku koncepce Odpovědnosti chránit (R2P) stane pro mocné politiky nebo olejářské magnáty běžná fikce perfektně posilující cynismus a konspirační teorie na Středním východě a kdekoliv jinde, kde USA utrácí na hodiny diplomatických jednání prostředky veřejného rozpočtu. Pokud věříte, stejně jako já, tomu, že by R2P měla být dlouhodobým základem rostoucího míru a respektování lidských práv, který se vždy úspěšně aplikuje ve jménu prevence před genocidou, ochrany lidstva před kriminalitou, vražděním a systematickými válečnými zločiny, etnickými čistkami a v zájmu ochrany civilistů před zvěrstvy ihned poté, co se tato objeví, tak se z ní stane především silnější zastrašující prostředek. Systematické vládní zneužívání vlastních občanů vedlo po celém světě k bezčetných konfliktům: před II. Světovou válkou spáchala trestné činy v podobném stylu nacistická vláda proti Židům, následoval Saddám Hussein se svojí válkou proti Iránu v roce 1980 před svojí invazí do Kuvajtu v roce 1991, genocida ve Rwandě vedoucí k 15 letům konfliktu v Kongu a etnické čistky na Balkáně před a během války v Bosně, Chorvatsku a Kosovu spolu s nekonečnými případy chování, které vedlo k občanským válkám a etnickým konfliktům spouštějícím obrovské vlny uprchlíků a destabilizaci celých regionů. Zastrašování a prevence kriminálních činů tohoto druhu se tak stává usilováním o mír.

Stejně tak důležitá je i prastará strategie budování důvěryhodnosti. Pokud USA prohlásí, že za svojí koncepcí R2P stojí, ale nepodnikne nic proto, aby se prosadila, tak si z toho všichni diktátoři na světě vyvodí své důsledky, důvěra v závazek USA plnit mezinárodní normy a závazky klesne a to právě v době, kdy se USA vydává cestou expanze a efektivního posilování mezinárodního pořádku. Důvěra ve Spojené státy a jejich proklamované závazky tedy souvisí s každým mladým člověkem na Středním východě, který bojuje za svobodu, demokracii a spravedlnost.

Další scénář je ještě horší. Z rozvinuté občasné války v Sýrii by se mohl velmi rychle stát zástupný argument pro válku mezi Tureckem, Saudskou Arábií, Katarem a/nebo minimálně jednou zemí v rámci NATO na jedné straně a Iránem, Ruskem, Hizbolláhem a možná i Irákem a Hamásem na straně druhé.  To je poměrně nebezpečná představa s destabilizačními důsledky. Proudy uprchlíků zatíží a možná i rozloží lokální politiku Jordánska, Turecka, Iráku a Libanonu. Kurdové v Iráku a Turecku a drúzové v Libanonu by se mohli připojit ke svým bratrům v Sýrii, což by silně narušilo ekonomiku celého regionu a to i nezávisle na cenách ropy. Pro Sýrii samotnou by to znamenalo stejnou katastrofu ústící do jednotlivých bojů o moc a sektářské násilí, jaké dnes vidíme v Iráku.

Nicméně intervence má stejně smysl pouze v případě, pokud má skutečně šanci stav věcí zlepšovat, nikoliv zhoršovat. V případě Sýrie by se musela pro případ tohoto testu splnit celá řada podmínek. První je to, že by o určitý způsob vojenské intervence musela požádat sama syrská opozice. Mezinárodní pomoc sice požadovaly skupiny demonstrantů v různých městech, ale formální žádost by musela vycházet ze Syrské národní rady. Druhá podmínka spočívá ve větší podpoře žádosti na straně Arabské ligy.

Třetí podmínkou je to, že by aktuální požadovaná intervence musela být omezena na ochranu civilistů a humanitárních konvojů ve specifických městech a možná i doprovázena vzdušnými silami nasazenými proti syrské armádě, která proti těmto městům bojuje. Nemohla by mít, stejně jako v Libyi, formu aktivní pomoci opozici v úsilí svrhnout vládu. Arabská liga by namísto toho musela spolupracovat jak s opozicí, tak i s představiteli obchodu a armádou mimo Sýrii a připravit tak politickou změnu, během které by se nějakým způsobem sjednotila vláda a harmonogram nových voleb.

Arabská liga dnes Assadovi navrhuje odstoupení s tím, aby se nechal zastoupit svým zástupcem a představiteli Národního sjednocení, které by zemi dovedlo k volbám: syrská vláda to však považuje za ohrožování suverenity a „nepřípustné vměšování do vnitřních záležitostí země“.  Arabská liga tedy naplánovala setkání obou představitelů opozice, členů syrské podnikatelského sektoru a různých menšin s cílem vypracovat plán, který by odpovídal nárokům syrských občanů i Arabské ligy.

Čtvrtým bodem je to, že by intervence musela být odsouhlasena hlavními členy Bezpečnostní rady OSN a zejména Ruskem, které Assada aktivně vyzbrojuje a pravděpodobně toto nikdy neodsouhlasí bez ohledu na to, nakolik je to důležité, což bude cvičením zodpovědnosti a schopnosti chránit doktrínu s jasnými limity ohledně toho, jak a proti komu se dá použít síla. Turecké a arabské jednotky by navíc musely v případě potřeby a za podpory logistiky a vedení z řad NATO převzít vedení v ochraně civilistů.

Otevřené líčení možností vojenské intervence neznamená, že se žádná intervence neobjeví. Většina diplomatických aktivit dnes směřuje k získání Assadových stoupenců – zejména z řad sunnitů a podnikatelů z Damašku a Aleppa – s požadavky na zvážení to, zda chtějí ještě stále projevovat loajalitu stávajícímu režimu. Je to hra zahrnující předpoklady a postřehy, během které mezinárodní komunita zkouší urychlit Assadův pravděpodobně nevyhnutelný pád, ačkoliv Assad sám prohlašuje, že neodstoupí ani neprovede žádné skutečné ústupky. Naznačování možnosti vojenské intervence na ochranu civilistů ústí do směsice a doprovodného efektu delšího a horšího zničujícího konfliktu, během kterého by mohlo více členů armády dezertovat ke Svobodné syrské armádě a narušit pomocí vnitřního tlaku, kterému bude Assad vystaven, politickou rovnováhu ve prospěch dohody. Nicméně pořád ještě platí, že věrohodné vyhrůžky silou vyžadují skutečnou vůli k tomu, aby tyto vyhrůžky vedly k dobru.

Minulý týden proběhla konference, podpořená sponzory Carnegie Corporation, Stanley Foundation, a MacArthur Foundation, věnovaná dalším úkolům koncepce R2P. Diskutéři probírali během panelové diskuze mínusy a plusy koncepce pro dnešek i budoucnost. Luise Arbour potvrdila jako bývalá zástupkyně Mezinárodního soudního tribunálu zřízeného pro záležitosti bývalé Jugoslávie spolu s Garethem Evansem, bývalým australským ministrem zahraničí a členem komise, která R2P podepsala, že Sýrie zatím nesplňuje podmínky, které intervence v rámci R2P vyžaduje.  Tamní vývoj sice má všechny znaky kriminálních činů (více než 5. 000 mrtvých, ničení opozičních měst, čemu odpovídá i nedostatek jiných než násilných řešení, ale neplní třetí kritérium, které je pro intervenci důležité a to je souhlas s tím, zda by případná intervence zemi prospěla nebo uškodila.

S tímto závěrem nesouhlasím a to zejména v případě, že byly splněny podmínky, které jsem uvedl výše. Ale to není důležité. Arbour také dále naznačila, že pokud mezinárodní společenství intervenci NEPROVEDE, tak má v rámci koncepce R2P také závazek k tomu, aby protestujícím sdělila, že žádná pomoc nepřijde, což je důležité pro to, aby tomu mohli přizpůsobit další plány. Arbour má pravdu. Pokud ale USA, Turecko a vlády dalších států tvrdí, že je Assadův pád pouze „otázkou času“, pak musí počítat s tím, že se tak vystaví otázce uvedené na transparentech mnohých protestujících. Tato otázka zní: „Stojíme za to, abychom žili! Jak dlouho tedy budete čekat, než přijdete?“. Odpověď musí znít „Nepřijdeme.“ I s tím, že je třeba zvážit veškeré důsledky. V poslední reportáži Al Jazeery, zdroji těchto informací, citovala reportérka Zeina Khodr jednoho z protestantů s tím, že se země řítí do nekonečných zmatků.

Khodr doplnila: „Aktivisté nicméně říkají, že vojenské nepokoje byly přiživovány nedostatkem akce ze strany mezinárodního společenství, které jim ukázalo, že si svoji bitvu musí vybojovat samy. Nemají totiž jinou volbu“.

Advertisements
No comments yet

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: