Skip to content

Režim Bašára Assada je u konce, ale bitva bude ještě dlouhá a krvavá

January 29, 2012

Joshua Landis : bitter lemon

http://all4syria.info/web/archives/48792

Syrský režim pod vedením Bašára Assada je z dlouhodobého hlediska u konce, ale pravděpodobně ještě vydrží déle, než si mnozí myslí. V prosinci hlásal vedoucí syrského Muslimského bratrstva, že prezident Assad „v několika následujících měsících padne“, Ministerstvo zahraničí USA prohlásilo Assada za „mrtvého muže“ a izraelský ministr obrany tvrdil, že je pád Assadova režimu záležitostí pouhých několika následujících týdnů. U všech těchto tvrzení se ukázalo, že jsou bohužel pouhým přáním.

Assad a jeho příznivci představují vrchol posledního menšinového režimu Východu, který se zdá být v tomto věku lidové revolty odsouzený k zániku. Spolu s nimi zanikne i post koloniální éra. Ve státech Východu převzaly po druhé světové válce kontrolu minority a to díky koloniální taktice „rozděl a panuj“ a roztříštěné národní komunitě, která komplikovala situaci v regionu. Zvláštní postavení zde měla Palestina, kde se židovská menšina zvládla transformovat na většinu a to na úkor palestinských muslimů a křesťanů. Tak šťastní ani ambiciózní nebyli ani křesťané v Libanonu, ani sunnité v Iráku. Nicméně všichni touží po moci za cenu zatažení vlastní země do občanské války. Alavité v Sýrii se zdají být předurčeni k tomu, aby si toto násilí důsledně aplikovali. Je těžké určit, zda to je kvůli hrabivosti zkorumpované elity s ohledem na bezútěšné vyhlídky této skupiny v Sýrii po Assadovi nebo kvůli chabé víře, kterou mnozí lidé z regionu vkládají do demokracie a zásad o sdílení moci. Ať už je důvod jakýkoliv, jisté je, že syrský ústup od nadvlády minority bude pravděpodobně zdlouhavý a násilný. Historie Východu navíc naznačuje, že je to zde pravidlem.

Pro přetrvání Assadova režimu do roku 2013 – a možná i déle – existují tři důvody a to navzdory zhoršujícím se ekonomickým a bezpečnostním podmínkám v celé zemi.

Prvním je síla režimu ve srovnání s opozicí. Vláda se proti syrskému prezidentovi neobrátila, je to profesionální armáda, která v Sýrii měla vždy monopol na těžké zbraně. K opozici také nepřeběhly žádné velké počty důležitých vládních úředníků, což je projev loajality daný z velké části tím, že Assad a jeho rodina měli 40 let na to, by se na tento moment sunnitské lidové revoluce připravili. Všechny citlivé pozice jsou proto obsazeny loajálními alavity a baathisty. Někteří analytici tvrdí, že alavité tvoří 80% syrských velitelů, hlavní proti demonstrační jednotky, jako je např. Republikánská garda vedená Assadovým bratrem, jsou tvořeny alavity až do posledního muže.

Syrský velvyslanec Ministerstva zahraničních věcí nedávno prohlásil, že alavité tvoří i 60% syrských zahraničních důstojníků, sunnitů je pouhých 10%. Sektářská povaha elitních jednotek bezpečnostních sil vyžaduje vysoký stupeň loajality a vůle bojovat. Širší komunita alavitů má také tendenci zůstat loajální k režimu i v případě zhoršení ekonomické situace. Téměř každá alavitská rodina má nejméně jednoho člena v bezpečnostních jednotkách, další členové pak pracují u civilních ministerstev věnujících se vzdělání nebo zemědělství. Většina strachu vyvěrá obav z potrestání hříchů z doby baathistů, ať už to znamená soudy, ztrátu zaměstnání nebo něco horšího (jeden z nezodpovědných sunnitských šejchů hrozil alavitům tím, že z nich po porážce udělají sekanou).

Druhým důvodem, proč by Assadův režim mohl vydržet až do roku 2013, je špatná organizace a frakcionářství opozice. Syrská opozice doufala po většinu roku 2011, že je možné zůstat bez vůdce tak, jak tomu bylo u revolucí v Egyptě a Tunisu, protože se režim dá svrhnout mírovou cestou: buď tak, že se Bašár Assad vzdá moci na základě požadavků vzniklých během stávky, sankce způsobí přebíhání elity a kolaps, nebo tak, že vlivem rostoucího počtu demonstrací dojde k momentu známého z Tahrir square. Koncem roku 2012 se tyto scénáře zdají být čím dál nepravděpodobnější, opozice je stále více nucena vážně přemýšlet o věrohodném vůdci, sjednocujícím její pozice a nabízejícím reálnou vojenskou možnost jak porazit syrskou armádu, což jsou, jak se zdá, poměrně vzdálené cíle.

Syrská národní rada, vedoucí opozice koalice, zůstává většinou rozdělena do frakcí a má zatím těžkosti se dohodnout s ostatními opozičními stranami. Důkazem vysokého stupně vnitřních rozporů je například pouhý fakt, že je členství členů  SNR limitováno na tři měsíce.  Schopnému a inteligentnímu sekulárními vůdci Burhanu Ghaliounovi nevěří mnoho islamistů SNR ani mladí aktivisté a vůdci revoluce v ulicích. Nedávno byl například odsouzen členy vlastní strany za to, že má zrádcovské a diktátorské sklony projevující se tím, že stále hlásá své plány sjednocení s Národním koordinačním výborem za demokratickou změnu, koalicí levicově orientovaných stran vedených Haythamem Mannaou.

Stejnou roli, jakou hraje politická nedostatečnost opozice, pak nicméně hrají i její omezení na poli armády. Svobodná syrská armáda sídlící v Turecku pod vedením plukovníka Riyadha al-Asaada není pro syrskou armádu žádný protivník. Ozbrojení oponenti režimu jsou sice důležitým prvkem vývoje, ale jejich velikost, strukturální limity, nedostatek těžkých zbraní a limitované prostředky velení a kontroly nepředstavují pro syrskou armádu zatím ani reálné nebezpečí, ani alternativu. Většina analytiků naopak trvá na tom, že většinu bojů zatím provedly malé jednotky organizované na lokální úrovni, které velení plk. Assada ani jiných vůdců nepodléhají a to ani navzdory tomu, že se sami označují za příslušníky Svobodné syrské armády. Většina Syřanů navíc stále není přesvědčena o tom, že by se režim měl sesadit vojenskými prostředky.

Třetím důvodem pro brzké ukončení Assadova režimu je neochota zahraničních sil k vojenské intervenci. Pro amerického prezidenta Baracka Obamu i vedení EU by bylo obtížné nepodporovat vojenské údery na syrskou armádu v případě, že by tyto údery vedlo Turecko nebo Arabská liga, ale zatím nikdo neprokázal ochotu toto riskantní dobrodružství podniknout.

Assadův režim může přežít tak dlouho, dokud bude panovat jednota mezi syrskými vojenskými vůdci, dokud zůstane rozštěpená opozice a dokud nezasáhnou zahraniční síly, ale všechny tyto faktory se mění, i když postupně, ve prospěch opozice. Dominantní role nadvlády menšiny ve vládě v oblasti, kde to bylo na konci periody kolonizace běžné, byla zlomena a uzavřena násilím.

Zveřejněno 25/1/2012 © bitterlemons-international.org

——————————————————————————–

Joshua Landis je profesor a ředitel Centra pro studium Blízkého východu na Univerzitě v Oklahomě.

Advertisements
No comments yet

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: