Skip to content

1, 2, 3... testing!

This is a prototype site Global Voices in Czech! Join us to make this site come true.

Sýrie, Irán, Rusko a Čína: gangsterská čtyřka

February 14, 2012

MUSTAFA AKYOL : akyol@mustafaakyol.org

http://all4syria.info/web/archives/51480

My Turci jsme se po několika letech přání a flirtů se Sýrií dozvěděli plnou pravdu: ani za vlády syna se tam nestane a neděje nic nového. Otec dnešního prezidenta, Hafez al-Assad, zavraždil před 30 lety ve městě Hama více než 20.000 civilistů a totéž se opakovalo minulý víkend. Bašár al-Assad navázal na rodinnou tradici masového vraždění a přikázal svým jednotkám vraždění ve městě Homs, ležícím jižně od Hamy, kterému podlehlo nejméně 300 lidí.

Na to, co syrská vláda podniká proti vlastním lidem, už nestačí slova. Vše trvá už déle než rok, počty obětí dosahují téměř 10.000. Je mučeno tisíce lidí, mužů, žen i dětí, dochází ke znásilňování. Město Homs hlásí nálezy mrtvých, znetvořených, mučených a důkazy o tom, že „bezpečnostní jednotky“ své oběti často týrají čistě pro zábavu. Na YouTube se objevilo video s nahrávkami mladého chlapce, kterému byla vytržena celá spodní čelist, dokazující otřesnou krutost režimu všem, kteří se na to vůbec dokázali dívat.

Upřímně proto doufám, že všichni ti, co za toto mohou, skončí postupnou smrtí ve vězení nebo rovnou v pekle. A dokonce bych souhlasil i s tím, kdyby se objevila letadla – vyslaná skutečně jakoukoliv zemí na světě – s cílem vybombardovat základny a vojenské stavby Bašára al-Assada i všech, co k němu patří. Jen si nejsem jistý, nakolik může být tato vojenská intervence přesná, přínosná a úspěšná. Pokud však bude mít kdokoliv jakýkoliv plán, jak tyranii v Sýrii zastavit, tak je potřeba ho podpořit.

Nicméně krev nevinných není pouze na rukou syrského režimu. Lpí i na rukou jeho nejlepšího přítele – Iránu. Teherán totiž podporuje vrahy z Damašku všemi prostředky, armádou, zásobami, „vojenskými konzultanty“ a dokonce i odstřelovači najatými na vraždění disidentů. Důvodem jsou „strategické zájmy“ a solidarita se šíitskou náboženskou větví. Samotný Irán a jeho řeči o solidaritě „s utlačovanými“ to pak staví do poněkud zvláštního světla, Teherán se stává spoluvrahem.

Dále je tu Rusko, jeden ze dvou podporovatelů syrského režimu v Bezpečnostní radě OSN, které beze studu spolu s Čínou vetovalo rezoluci OSN i plán Arabské ligy „napomáhat“ změně syrského politického režimu, čímž al-Assadovi v zásadě udělilo „zabijáckou licenci“. Samotné Rusko to samozřejmě zdůvodňuje opakováním protizápadní demagogie stejně jako v předchozím případě podpory dalšího řezníka – tentokrát balkánského – Slobodana Miloševiče. Ve skutečnosti však všichni víme, že zájmy Moskvy mají ve skutečnosti daleko přízemnější podtext, který tvoří zachování vojenské základny v Sýrii, což je jediná zbývající základna mimo bývalý Sovětský svaz.

Čtvrtým členem gangu je Čína. S ohledem na Peking zde myslím není třeba vysvětlovat, že zde „lidská práva“ a to včetně toho základního práva – práva na život – nic neznamenají. Vládne zde strohá merkantilistická diktatura bez jakýchkoliv zásad přesně podle toho, co kdysi řekl Deng Xiaoping: „Nezáleží na tom, zda je kočka bílá nebo černá. Hlavní je, že chytá myši.“. Zjevně tedy nezáleží ani na tom, kolik nevinných zemře, zatímco kočka žere.

Na závěr bych však chtěl říct ještě něco jiného. Vláda naší země, Turecka, dnes vážně bojuje s různými problémy. Jsem však hrdý na to, že zároveň odsoudila režim Bašára al-Assada a to navzdory všem dobrým vztahům, které si s Damaškem vytvořila před vypuknutím současného pekla. Při zabíjení tisící nevinných se tedy nedívala jinam, jako ostatní a prokázala tak, na rozdíl od gangsterské čtyřky, aspoň nějakou základní slušnost.

08. 02. 2012

Advertisements

Jak by mohla, a měla, vypadat mezinárodní intervence v Sýrii

February 2, 2012

Anna Maria Sloughter: profesorka politologie a mezinárodních vztahů na Univerzitě Princeton, USA., viz: http://all4syria.info/web/archives/50170

“Dovolíme-li násilí aby pokračovalo, tak to může mít horší důsledky než intervence, i kdyby to měla být jen intervence za určitých podmínek.”

V tomto článku o možné intervenci v Sýrii nastínil Steven Cook téma, o kterém je určitě nutné se bavit.  Zmiňuje existenci západní mantry o nevyhnutelnosti pádu Assadova režimu, což se dá chápat buď jako triumf naděje nad očekáváním, ale také i jako zástěrka pro to, že se nepodniklo více akcí pro podporu syrské opozice. Zmínky o tom, že by to nefungovalo a, jak Cook zdůrazňuje, zpřísňování sankcí včetně místní a mezinárodní izolace nemá na Assadovo sebevědomí ohledně jeho schopnosti si uchovat moc žádný měřitelný efekt. Naopak, dokonce to může posilovat jeho rezistenci. Cook nám spíše navrhuje, abychom se zabývali alternativními scénáři, které by mezinárodní společenství pohnulo k tomu, aby podniklo mnohem obtížnější kroky. Předpokládejme, že Assad zůstane u moci i po roce a zavraždí 10 až 15 tisíc vlastních lidí – tedy stejný počet, jaký zavraždil jeho otec ve městě Hama v roce 1982. Nebo předpokládejme, že se v Sýrii plně rozpoutá občanská válka podporovaná boji mezi špatně vyzbrojenou opoziční armádou okupující určitá města nebo celá území a vládními armádními složkami vyzbrojenými za podpory Ruska a Iránu. Mohou spřízněné arabské státy a OSN dovolit, aby se realizoval jeden z těchto scénářů?

Podívejme se nejprve na to, jaké by to mělo důsledky. Pokud Arabská liga, USA, Evropská unie, Turecko a generální tajemník OSN stráví další rok tím, že si nad pokračující vraždami budou mýt ruce, tak se ze závazku koncepce Odpovědnosti chránit (R2P) stane pro mocné politiky nebo olejářské magnáty běžná fikce perfektně posilující cynismus a konspirační teorie na Středním východě a kdekoliv jinde, kde USA utrácí na hodiny diplomatických jednání prostředky veřejného rozpočtu. Pokud věříte, stejně jako já, tomu, že by R2P měla být dlouhodobým základem rostoucího míru a respektování lidských práv, který se vždy úspěšně aplikuje ve jménu prevence před genocidou, ochrany lidstva před kriminalitou, vražděním a systematickými válečnými zločiny, etnickými čistkami a v zájmu ochrany civilistů před zvěrstvy ihned poté, co se tato objeví, tak se z ní stane především silnější zastrašující prostředek. Systematické vládní zneužívání vlastních občanů vedlo po celém světě k bezčetných konfliktům: před II. Světovou válkou spáchala trestné činy v podobném stylu nacistická vláda proti Židům, následoval Saddám Hussein se svojí válkou proti Iránu v roce 1980 před svojí invazí do Kuvajtu v roce 1991, genocida ve Rwandě vedoucí k 15 letům konfliktu v Kongu a etnické čistky na Balkáně před a během války v Bosně, Chorvatsku a Kosovu spolu s nekonečnými případy chování, které vedlo k občanským válkám a etnickým konfliktům spouštějícím obrovské vlny uprchlíků a destabilizaci celých regionů. Zastrašování a prevence kriminálních činů tohoto druhu se tak stává usilováním o mír.

Stejně tak důležitá je i prastará strategie budování důvěryhodnosti. Pokud USA prohlásí, že za svojí koncepcí R2P stojí, ale nepodnikne nic proto, aby se prosadila, tak si z toho všichni diktátoři na světě vyvodí své důsledky, důvěra v závazek USA plnit mezinárodní normy a závazky klesne a to právě v době, kdy se USA vydává cestou expanze a efektivního posilování mezinárodního pořádku. Důvěra ve Spojené státy a jejich proklamované závazky tedy souvisí s každým mladým člověkem na Středním východě, který bojuje za svobodu, demokracii a spravedlnost.

Další scénář je ještě horší. Z rozvinuté občasné války v Sýrii by se mohl velmi rychle stát zástupný argument pro válku mezi Tureckem, Saudskou Arábií, Katarem a/nebo minimálně jednou zemí v rámci NATO na jedné straně a Iránem, Ruskem, Hizbolláhem a možná i Irákem a Hamásem na straně druhé.  To je poměrně nebezpečná představa s destabilizačními důsledky. Proudy uprchlíků zatíží a možná i rozloží lokální politiku Jordánska, Turecka, Iráku a Libanonu. Kurdové v Iráku a Turecku a drúzové v Libanonu by se mohli připojit ke svým bratrům v Sýrii, což by silně narušilo ekonomiku celého regionu a to i nezávisle na cenách ropy. Pro Sýrii samotnou by to znamenalo stejnou katastrofu ústící do jednotlivých bojů o moc a sektářské násilí, jaké dnes vidíme v Iráku.

Nicméně intervence má stejně smysl pouze v případě, pokud má skutečně šanci stav věcí zlepšovat, nikoliv zhoršovat. V případě Sýrie by se musela pro případ tohoto testu splnit celá řada podmínek. První je to, že by o určitý způsob vojenské intervence musela požádat sama syrská opozice. Mezinárodní pomoc sice požadovaly skupiny demonstrantů v různých městech, ale formální žádost by musela vycházet ze Syrské národní rady. Druhá podmínka spočívá ve větší podpoře žádosti na straně Arabské ligy.

Třetí podmínkou je to, že by aktuální požadovaná intervence musela být omezena na ochranu civilistů a humanitárních konvojů ve specifických městech a možná i doprovázena vzdušnými silami nasazenými proti syrské armádě, která proti těmto městům bojuje. Nemohla by mít, stejně jako v Libyi, formu aktivní pomoci opozici v úsilí svrhnout vládu. Arabská liga by namísto toho musela spolupracovat jak s opozicí, tak i s představiteli obchodu a armádou mimo Sýrii a připravit tak politickou změnu, během které by se nějakým způsobem sjednotila vláda a harmonogram nových voleb.

Arabská liga dnes Assadovi navrhuje odstoupení s tím, aby se nechal zastoupit svým zástupcem a představiteli Národního sjednocení, které by zemi dovedlo k volbám: syrská vláda to však považuje za ohrožování suverenity a „nepřípustné vměšování do vnitřních záležitostí země“.  Arabská liga tedy naplánovala setkání obou představitelů opozice, členů syrské podnikatelského sektoru a různých menšin s cílem vypracovat plán, který by odpovídal nárokům syrských občanů i Arabské ligy.

Čtvrtým bodem je to, že by intervence musela být odsouhlasena hlavními členy Bezpečnostní rady OSN a zejména Ruskem, které Assada aktivně vyzbrojuje a pravděpodobně toto nikdy neodsouhlasí bez ohledu na to, nakolik je to důležité, což bude cvičením zodpovědnosti a schopnosti chránit doktrínu s jasnými limity ohledně toho, jak a proti komu se dá použít síla. Turecké a arabské jednotky by navíc musely v případě potřeby a za podpory logistiky a vedení z řad NATO převzít vedení v ochraně civilistů.

Otevřené líčení možností vojenské intervence neznamená, že se žádná intervence neobjeví. Většina diplomatických aktivit dnes směřuje k získání Assadových stoupenců – zejména z řad sunnitů a podnikatelů z Damašku a Aleppa – s požadavky na zvážení to, zda chtějí ještě stále projevovat loajalitu stávajícímu režimu. Je to hra zahrnující předpoklady a postřehy, během které mezinárodní komunita zkouší urychlit Assadův pravděpodobně nevyhnutelný pád, ačkoliv Assad sám prohlašuje, že neodstoupí ani neprovede žádné skutečné ústupky. Naznačování možnosti vojenské intervence na ochranu civilistů ústí do směsice a doprovodného efektu delšího a horšího zničujícího konfliktu, během kterého by mohlo více členů armády dezertovat ke Svobodné syrské armádě a narušit pomocí vnitřního tlaku, kterému bude Assad vystaven, politickou rovnováhu ve prospěch dohody. Nicméně pořád ještě platí, že věrohodné vyhrůžky silou vyžadují skutečnou vůli k tomu, aby tyto vyhrůžky vedly k dobru.

Minulý týden proběhla konference, podpořená sponzory Carnegie Corporation, Stanley Foundation, a MacArthur Foundation, věnovaná dalším úkolům koncepce R2P. Diskutéři probírali během panelové diskuze mínusy a plusy koncepce pro dnešek i budoucnost. Luise Arbour potvrdila jako bývalá zástupkyně Mezinárodního soudního tribunálu zřízeného pro záležitosti bývalé Jugoslávie spolu s Garethem Evansem, bývalým australským ministrem zahraničí a členem komise, která R2P podepsala, že Sýrie zatím nesplňuje podmínky, které intervence v rámci R2P vyžaduje.  Tamní vývoj sice má všechny znaky kriminálních činů (více než 5. 000 mrtvých, ničení opozičních měst, čemu odpovídá i nedostatek jiných než násilných řešení, ale neplní třetí kritérium, které je pro intervenci důležité a to je souhlas s tím, zda by případná intervence zemi prospěla nebo uškodila.

S tímto závěrem nesouhlasím a to zejména v případě, že byly splněny podmínky, které jsem uvedl výše. Ale to není důležité. Arbour také dále naznačila, že pokud mezinárodní společenství intervenci NEPROVEDE, tak má v rámci koncepce R2P také závazek k tomu, aby protestujícím sdělila, že žádná pomoc nepřijde, což je důležité pro to, aby tomu mohli přizpůsobit další plány. Arbour má pravdu. Pokud ale USA, Turecko a vlády dalších států tvrdí, že je Assadův pád pouze „otázkou času“, pak musí počítat s tím, že se tak vystaví otázce uvedené na transparentech mnohých protestujících. Tato otázka zní: „Stojíme za to, abychom žili! Jak dlouho tedy budete čekat, než přijdete?“. Odpověď musí znít „Nepřijdeme.“ I s tím, že je třeba zvážit veškeré důsledky. V poslední reportáži Al Jazeery, zdroji těchto informací, citovala reportérka Zeina Khodr jednoho z protestantů s tím, že se země řítí do nekonečných zmatků.

Khodr doplnila: „Aktivisté nicméně říkají, že vojenské nepokoje byly přiživovány nedostatkem akce ze strany mezinárodního společenství, které jim ukázalo, že si svoji bitvu musí vybojovat samy. Nemají totiž jinou volbu“.

Režim Bašára Assada je u konce, ale bitva bude ještě dlouhá a krvavá

January 29, 2012

Joshua Landis : bitter lemon

http://all4syria.info/web/archives/48792

Syrský režim pod vedením Bašára Assada je z dlouhodobého hlediska u konce, ale pravděpodobně ještě vydrží déle, než si mnozí myslí. V prosinci hlásal vedoucí syrského Muslimského bratrstva, že prezident Assad „v několika následujících měsících padne“, Ministerstvo zahraničí USA prohlásilo Assada za „mrtvého muže“ a izraelský ministr obrany tvrdil, že je pád Assadova režimu záležitostí pouhých několika následujících týdnů. U všech těchto tvrzení se ukázalo, že jsou bohužel pouhým přáním.

Assad a jeho příznivci představují vrchol posledního menšinového režimu Východu, který se zdá být v tomto věku lidové revolty odsouzený k zániku. Spolu s nimi zanikne i post koloniální éra. Ve státech Východu převzaly po druhé světové válce kontrolu minority a to díky koloniální taktice „rozděl a panuj“ a roztříštěné národní komunitě, která komplikovala situaci v regionu. Zvláštní postavení zde měla Palestina, kde se židovská menšina zvládla transformovat na většinu a to na úkor palestinských muslimů a křesťanů. Tak šťastní ani ambiciózní nebyli ani křesťané v Libanonu, ani sunnité v Iráku. Nicméně všichni touží po moci za cenu zatažení vlastní země do občanské války. Alavité v Sýrii se zdají být předurčeni k tomu, aby si toto násilí důsledně aplikovali. Je těžké určit, zda to je kvůli hrabivosti zkorumpované elity s ohledem na bezútěšné vyhlídky této skupiny v Sýrii po Assadovi nebo kvůli chabé víře, kterou mnozí lidé z regionu vkládají do demokracie a zásad o sdílení moci. Ať už je důvod jakýkoliv, jisté je, že syrský ústup od nadvlády minority bude pravděpodobně zdlouhavý a násilný. Historie Východu navíc naznačuje, že je to zde pravidlem.

Pro přetrvání Assadova režimu do roku 2013 – a možná i déle – existují tři důvody a to navzdory zhoršujícím se ekonomickým a bezpečnostním podmínkám v celé zemi.

Prvním je síla režimu ve srovnání s opozicí. Vláda se proti syrskému prezidentovi neobrátila, je to profesionální armáda, která v Sýrii měla vždy monopol na těžké zbraně. K opozici také nepřeběhly žádné velké počty důležitých vládních úředníků, což je projev loajality daný z velké části tím, že Assad a jeho rodina měli 40 let na to, by se na tento moment sunnitské lidové revoluce připravili. Všechny citlivé pozice jsou proto obsazeny loajálními alavity a baathisty. Někteří analytici tvrdí, že alavité tvoří 80% syrských velitelů, hlavní proti demonstrační jednotky, jako je např. Republikánská garda vedená Assadovým bratrem, jsou tvořeny alavity až do posledního muže.

Syrský velvyslanec Ministerstva zahraničních věcí nedávno prohlásil, že alavité tvoří i 60% syrských zahraničních důstojníků, sunnitů je pouhých 10%. Sektářská povaha elitních jednotek bezpečnostních sil vyžaduje vysoký stupeň loajality a vůle bojovat. Širší komunita alavitů má také tendenci zůstat loajální k režimu i v případě zhoršení ekonomické situace. Téměř každá alavitská rodina má nejméně jednoho člena v bezpečnostních jednotkách, další členové pak pracují u civilních ministerstev věnujících se vzdělání nebo zemědělství. Většina strachu vyvěrá obav z potrestání hříchů z doby baathistů, ať už to znamená soudy, ztrátu zaměstnání nebo něco horšího (jeden z nezodpovědných sunnitských šejchů hrozil alavitům tím, že z nich po porážce udělají sekanou).

Druhým důvodem, proč by Assadův režim mohl vydržet až do roku 2013, je špatná organizace a frakcionářství opozice. Syrská opozice doufala po většinu roku 2011, že je možné zůstat bez vůdce tak, jak tomu bylo u revolucí v Egyptě a Tunisu, protože se režim dá svrhnout mírovou cestou: buď tak, že se Bašár Assad vzdá moci na základě požadavků vzniklých během stávky, sankce způsobí přebíhání elity a kolaps, nebo tak, že vlivem rostoucího počtu demonstrací dojde k momentu známého z Tahrir square. Koncem roku 2012 se tyto scénáře zdají být čím dál nepravděpodobnější, opozice je stále více nucena vážně přemýšlet o věrohodném vůdci, sjednocujícím její pozice a nabízejícím reálnou vojenskou možnost jak porazit syrskou armádu, což jsou, jak se zdá, poměrně vzdálené cíle.

Syrská národní rada, vedoucí opozice koalice, zůstává většinou rozdělena do frakcí a má zatím těžkosti se dohodnout s ostatními opozičními stranami. Důkazem vysokého stupně vnitřních rozporů je například pouhý fakt, že je členství členů  SNR limitováno na tři měsíce.  Schopnému a inteligentnímu sekulárními vůdci Burhanu Ghaliounovi nevěří mnoho islamistů SNR ani mladí aktivisté a vůdci revoluce v ulicích. Nedávno byl například odsouzen členy vlastní strany za to, že má zrádcovské a diktátorské sklony projevující se tím, že stále hlásá své plány sjednocení s Národním koordinačním výborem za demokratickou změnu, koalicí levicově orientovaných stran vedených Haythamem Mannaou.

Stejnou roli, jakou hraje politická nedostatečnost opozice, pak nicméně hrají i její omezení na poli armády. Svobodná syrská armáda sídlící v Turecku pod vedením plukovníka Riyadha al-Asaada není pro syrskou armádu žádný protivník. Ozbrojení oponenti režimu jsou sice důležitým prvkem vývoje, ale jejich velikost, strukturální limity, nedostatek těžkých zbraní a limitované prostředky velení a kontroly nepředstavují pro syrskou armádu zatím ani reálné nebezpečí, ani alternativu. Většina analytiků naopak trvá na tom, že většinu bojů zatím provedly malé jednotky organizované na lokální úrovni, které velení plk. Assada ani jiných vůdců nepodléhají a to ani navzdory tomu, že se sami označují za příslušníky Svobodné syrské armády. Většina Syřanů navíc stále není přesvědčena o tom, že by se režim měl sesadit vojenskými prostředky.

Třetím důvodem pro brzké ukončení Assadova režimu je neochota zahraničních sil k vojenské intervenci. Pro amerického prezidenta Baracka Obamu i vedení EU by bylo obtížné nepodporovat vojenské údery na syrskou armádu v případě, že by tyto údery vedlo Turecko nebo Arabská liga, ale zatím nikdo neprokázal ochotu toto riskantní dobrodružství podniknout.

Assadův režim může přežít tak dlouho, dokud bude panovat jednota mezi syrskými vojenskými vůdci, dokud zůstane rozštěpená opozice a dokud nezasáhnou zahraniční síly, ale všechny tyto faktory se mění, i když postupně, ve prospěch opozice. Dominantní role nadvlády menšiny ve vládě v oblasti, kde to bylo na konci periody kolonizace běžné, byla zlomena a uzavřena násilím.

Zveřejněno 25/1/2012 © bitterlemons-international.org

——————————————————————————–

Joshua Landis je profesor a ředitel Centra pro studium Blízkého východu na Univerzitě v Oklahomě.

Sýrie: současné scénáře dalšího vývoje

January 29, 2012

Teď, když se Arabská Liga rozhodla požádat Radu bezpečnosti OSN o pojištění plánů na vyřešení krize v Sýrii, tak se vyhlídky mezinárodní intervence v Sýrii zase trochu posunuly vpřed. To dodává křehké debatě o tom “jak skončí stoupající násilí a rostoucí politická krize” zase novou dimenzi.

Na toto téma ohledně toho, jak se věci v Sýrii vyvinou, jsem slyšel v posledních několika měsících několik různých scénářů. Některé jsou hodnověrné, některé fantastické, ale všechny jsou tvořeny ve vší vážnosti většinou poučenými pozorovateli a analytiky. Většinou tvrdí zhruba toto:

Nejčastější scénář, který jsem slyšel, tvrdí, že napětí a násilí bude pokračovat až do jistého bodu příštího roku, kdy se objeví ekonomický kolaps, který bude mít za následek snahu některých vlivných osob režimu prezidenta Bašára Assada o uskutečnění převratu, doufajících, že se Assadovi podaří nalézt politické řešení krize. Takový převrat bude vojenskými důstojníky z řad sunnitů a alavitů, kteří rozpoznají nutnost dohody s demonstranty a pošlou tak Sýrii cestou seriózní politické demokratizace, zatímco ostatní alavité budou šířit odplatu za Assadův pád. Další variantou téhož je vnitřní spiknutí ústící v zavraždění vrcholných velitelů a bezprostřední ukončení krize.

Dalším běžným scénářem je to, že Rusové pochopí, že je přístup prezidenta Assada odsouzen k zániku a změní svůj dosavadní názor vetováním ochrany Bezpečností rady a nátlakem na Damašek. Dále přesvědčí Assada o tom, aby odstoupil a opustil zemi s celou svojí zemí i majetkem.

Variace téhož spočívá v kombinaci velitelů z řad alavitů, vojenských důstojníků a špičkových byznysmenů, kteří se kolektivně uznají, že by pro ně další pokračování současných trendů znamenal konec a budou proto společně pracovat na jedné ze dvou věcí: buď zorganizují převrat založený na požadavku Assadova odstoupení nebo ho přesvědčí, že požadují – jako pilíře podpory – obrat k demokratickému systému vedení a to ještě předtím, než dojde k totálnímu kolapsu země.

Dramatičtější možnosti spočívají podle názoru několika lidí v regionálních a globálních silách a zavedení bezletových zón a bezpečného letového prostoru podél severní a jižní hranice Sýrie. To by urychlilo rezignaci desítky tisíc vojáků a civilistů a urychlilo vnitřní rozpad. Tento proces by byl urychlen dalším zhoršováním ekonomické situace a jejím dopadem na všechny vrstvy společnosti a mezinárodními sankcemi – včetně zákazu letecké přepravy a bankovních transakcí se Sýrií – což by vedlo k nedostatku základních surovin a postupující inflaci, která by většině Syřanů znemožnila žít běžným životem. To by vedlo k masivním demonstracím proti režimu v Damašku a Aleppu a Assadovi by tak zvonila hrana.

Ještě drastičtější mohou být scénáře polarizace Syrské společnosti na základě jednotlivých etnik a civilní válka, která by vedla k totálnímu kolapsu a návratu alavitů do hor, kde by formovali vlastní stát v severozápadních teritoriích. Někteří lidé tvrdí, že toto bylo i samotným cílem krize od samého počátku, projevujícím se „outsidery“ provokujícími civilní půtky až do bodu, ve kterém se Sýrie rozpadne na malé celky zahrnující alavity, drúzi, Kurdy a sunnity.

Stejný průběh ve stejnou dobu by se projevil i v Iráku, kde se stejní příslušníci sunnitů, šítů a Kurdů také vyskytují. Viníkem v tomto scénáři by byl, samozřejmě Izrael a Amerika, jejíž touha po nadvládě na Středním Východě by se dala na základě roztříštěných etnik uskutečnit mnohem jednodušeji než v případě velkého a silného arabského státu. Izrael by se některé z těchto etnik snažil zachránit tak, jako to zkoušel provést s některými libanonskými skupinami v roce 1980, což by podpořilo fragmentizaci Východu i možnost mu vládnout.

Nejstrašnějším scénářem se však zdá být zničení Sýrie pod Assadovým režimem a provedení tzv. Samsonovy volby. To by vedlo k podnícení sporů a chaosu v celém regionu s cílem vehnat Východ do místní katastrofy. Tento názor se opírá o Assadovi předpoklady založené na tom, že když není možné vládnout sjednocené Sýrii, tak nesmí žít v míru a bezpečnosti ani žádná ze sousedních zemí. Tento plán zahrnuje podněcování půtek a napadání takových zemí jako je Libanon, Izrael, Jordánsko, Turecko a Irák, které by mohlo vést v zoufalství ústící v použití chemických nebo dokonce nukleárních zbraní.

Toto je však jen výčet těch nejvíce pravděpodobných scénářů, které v Sýrii v těchto dnech kolují. Ty, které však nahánějí nejvíce hrůzy, jsou scénáře, kterým jsme vystaveni každý den.

Komentáře autora Ramiho  G. Khouri se objevují dvakrát týdne v THE DAILY STAR.

Sýrie: zápas o svobodu a prolomení mlčení

January 25, 2012

Od března 2011, kdy povstání, která začala v Tunisku a Egyptě, zasáhla i Sýrii, bylo zavražděno tisíce lidí, desetitisíce byly zatčeny a zmizely beze stopy. Syrští aktivisté čelí nebývalé brutalitě a mediální válce, která potlačuje veškeré formy opozice. Na internet nicméně pronikla zpravodajství jednotlivých občanů, kteří se snaží prolomit zeď vystavěnou z událostí tak, jak je vidí stát. Tento příspěvek nabízí výběz z materiálů zveřejněných obyvateli online se snahou o dokumentaci zápasu syrského lidu za svobodu a důstojnost, a ukončení čtyř desetilení mlčení.

Mlčení versus hlas lidu

Dekády cenzury syrského tisku pomohly režimu umlčet obyvatele vlastní země a působit na mezinárodní právo. Syrská vláda vlastní místní telekomunikace, které jsou  nejvíce kontrolovanými v regionu, a zabraňuje mezinárodním novinářům při vstupu do země. Na tomto obrázku vidíte protestanty se zalepenými ústy jako symbolem jednoznačeného poselství „z okupovaného města Kafar Nabel“:

Z okupovaného města Kafar Nabel, 4. prosince 2011

Čeho se bojíte?

Syřané bojují během několika posledních měsíců proti strachu v rámci historie 41 let. Toto video, sdílené často online, ukazuje mladšího muže mluvícího se starším, kterému mladík vypočítává důvody proč by se mohl bát a proč se nebojí. Končí větou „Jejich nejsilnější zbrají je tvoje mlčení“.

Ale abychom se vrátili zpět k tématu,  Samar Dahmash Jarraha na  Twitteru:

„Myšlenka, že si zapneme televizi a uvidíme Syřeny opěvující svobodu v počtu desítek tisíc se zdála být pouhým snem, ale už není!“

Mlčící protestanti

Od počátku nepokojů bylo zabito tisíce demonstrantů. Krutost režimu dokumentuje zejména smrt 13-letého chlapce  Hamza al-Khatiba, brutálně zavražděného ve vazbě. Cílem brutality bylo i tisíce nenásilných protestantů jako byl 26-letý Ghiath Matar z předměstí Damašku. Ghiath byl známým vůdcem iniciativy bojující proti palbě a násilí bezpečnostních složek pomocí vody a květin. Lokální koordinační komise vydala 10. září po jeho smrti  stanovisko, které nastiňuje sen, za který Ghiath zemřel.

Ghiath očekával dvojí zrození: narození své dcery, která už nebude mít šanci spočinou v jeho náruči a narození nové, svobodné a demokratické Sýrie, kterou už nezažije, ale která si ho navždy zachové ve své duši a paměti. Ghiath a jeho přátelé z Daraye byli zastánci nenásilného nátlakku. Věřil, že se svobodná a civilizovaná Sýrie nedá uskutečnit bez syrských mužů a žen a jejich nenásilného nátlaku proti násilí řežimu se vší láskou, kterou proti nenávistným projevům pociťují a s odmítnutím toho, aby se stali řezníky nebo aby používali jejich nástroje.

Vlevo: mučedník Ghiath Matar; vpravo: zadržený Yahia Shurbaji.

Syrský bloger @Bsyria na  Twitteru napsal:

“Ghiath byl mírový aktivista. Vojákům ve městě Daraya rozdával květiny a vodu. Byl umučen k smrti.”

Mlčící hudba

Pokud existuje nějaká píseň, která by se dala považovat za hymnu syrské revoluce, tak je to  “Yalla Irhal ya Bashar” (Bashare, je čas odejít), popularizovaná Ibrahimem Kashoushem, zpěvákem z města Hama. Kashoush byl nalezen 5. července mrtvý s vytrženými hlasivkami jako projevem pomsty za zesměšnění Bashara Al-Asada. Jeho hlas nicméně přežívá ve virtuální formě na videozáznamech z demostrací ve městě Hama a nedá se umlčet:

Bloger ze Saudské Arabie Ahmad Al-Omran, interní spolupracovník NPR, trávil své dny počítáním onlinových videonahrávek a novinek o Sýrii. Po dni práce na Twitteru napsal:

„Jaké jsou mé plány na víkend? Po sledování všech těch videonahrávek, které dnes přišly ze Sýrie už na žádném plánu nezáleží“.

Mlčící humor

Známý syrský humorista Ali Ferzat, ředitel Arabské asociace komiksů, zveřejnil komiks zobrazující upoceného Bashara Al-Assada svírajícího kufr, jak se snaží stopovat Kadáffího. Ferzata 26. srpna brutálně zbili a zlomili mu obě ruce jako odvetu za „posměch syrským představitelům“.

Image by Syrian cartoonist Ali Ferzat@Freedom_7uriyah napsal:„Všechno co chci říct, je to, že by se měl Assad pořádně podívat na Lybii. Lži ho nikam nedovedou“.Mlčící novináři a blogeři

Seznam zavražděných, zatčených a umučených novinářů a blogerů se od březnového začátku revoluce dramaticky zvýšil. Kameraman Ferzat Jarban byl dne 20. listopadu nalezen mrtev  s vypíchnutýma očima, protože natáčel protivládní protesty ve městech Al-Qasir a Homs. Vláda se zaměřila také na blogery jako je  Hussein Ghrer a Razan Ghazzawi, jeden z nejvýraznějších syrských blogerů a bývalý přispěvovatel Global Voices Online.  Razan, obiněná z „oslabování národního cítění a podněcování sektářských sporů“ byla 18. prosince propuštěna, ale mnoho ostatních se pohřešuje nebo zůstává ve vězení.

Free Razan poster

Syrský bloger @anasqtiesh na Twitteru napsal:

”Z oslabování národního cítění a podněcování sektářských sporů by měl být obviněn Assad“.

Syřané sbírají globální podporu

Demonstrace v Sýrii pokračují a solidarita se syrským obyvatelstvem nepolevuje. Existuje několik onlinových iniciativ ukazující  zvyšující se kreativitu  demonstrantů ve snaze obrátit globání pozornost k situaci v zemi. Kampaň s názvem SyrianSitIn na YouTube žádá prostřednictvím undergroundové zpravodajské organizace Sham News Network  o umístění videonahrávek vyjadřujících solidaritu ze syrskými demonstranty. Videa umístěná na účtu YouTube účtu  SyrianSitIn obsahují verze tohoto prohlášení:

نجتمع فيه كلنا معاً ومن كل مكان في العالم ومن كل الجنسيات…  لنعلن تضامننا مع مطالب الشعب السوري الحر، ولنقول جميعنا   وبصوتٍ واحد لا  للقتل لا للظلم لا للقمع لا للقهر، ولنقول لبشار الأسد ونظامه وعصابته أننا  وبعون الله سنسقطكم ثم سنحاكمك
“Shromažďujeme se jako muži a ženy celého světa, abychom podpořili podporu touze syrského lidu po svobodě a řekli nahlas jako jedna bytost: stop zabíjení, utlaku a nespravedlnosti.”

@honestmenofsyri na Twitteru napsal:

هذا الاعتصام ليس بديلاً عن الاعتصام والتظاهر السلمي على أرض الواقع بأي شكل من الأشكال، وإنما هو وسيلة إضافية..
“Tento onlinový sit-in není jenom podporou pro účastníky a demonstranty. Je to také další prostředek jak dosáhnout našeho cíle”.
Sýrie 2012

Po konci roku 2011 se v Sýrii začal užívat tag  #Syria2012 jako odkaz na Sýrii zítřka – Sýrii svobody, spravedlnosti a důstojnosti.  Fadi al-Qadi píše:

“Bashar Al-Assad bude příští rok touto dobou bývalým prezidentem“.

Mouhanad Abdul Hamid dodal:

„Po dlouhých letech v exilu navštívím svoji rodinu a vrátím se do svého domova, do Damašku a Sýrie2012″.

Nora Bashra píše:

„Mučení“ bude v Sýrii2012 slovíčkem z minulosti“.

Nour al-Ali doufá:

‏ التعليم رح يصير شي أساسي بالبلد.. ورح نبدأ نقضي ع الأمية
„Prioritou v zemi bude vzdělání… a vymýtíme negramotnost“.

A Ahmad Ibn Rashed Ibn Said dodává:

„Sýrie2012 bude osvobozená od zločinců, kriminálníků, kojotů a psů a bude plná objetí a polibků“.

Tento článek je součástí našeho speciálního vydání Syria Protests 2011

Sýrie: projev prezidenta Assada a reakce na síti

January 25, 2012

Syrský prezident Bashar Al Assad pronesl 10. ledna dlouhý a nesourodý projev, který vyvolal další nevoli u všech protestujících proti jeho diktatuře.

Hovořil o zahraničních konspiračních oddílech, Arabské lize, která se vměšuje do záležitostí jeho země a o tom, kolik  Syřanů jeho režim podporuje. Ve svém projevu slíbil reformu, stejně jako v mnoha předešlých proslovech, a odplatu všem protestujícím – z jejichž řad bylo od začátku protestů v březnu již více než 5.000 zabito.

Pokud hovoří vůdci arabského světa, popichují blogery, kteří si ihned sedají ke svým klávesnicím. Zde nabízíme výtah z reakcí, které se objevily na Twitteru po Assadově projevu lidu – témuž lidu, který boj za demokratická práva v jeho zemi platí smrtí.

Mohammed Al Dahshan, z Egypta, píše [ar]:

‏ واضح أن بيبو الأسد مش فاهم معنى كلمة معارضة إيه أساسا. بجد مش معقول إعادة التعريف الللغوي اللي بيعمله حكام العرب

@eldahshan: „Je jasné, že Assad nepochápe hlavní smysl opozice. Opravdu, způsob jakým  si arabští vůdcové interpretují arabštinu nesnese srovnání.“
Komentují také divadlo, jakým jsou Assadovy projevy doprovázeny. Jsou přerušovány potleskem, takže:

@eldahshan: „Myslíš si, že je ten potlesk nahráván dopředu, jako v sitkomu?“  :)  #assadspeech RT @maimoghli @eldahshan: „Myslím, že tam ani není publikum!“

V průběhu Assadova projevu rozhořčení blogerů stoupalo.

Syrian Muhammed Basheer se ptá [ar]:

قبل شوي قال مافي معارضة قبل الانتخابات ولازم يكون في معارضة لها قاعدة شعبية! هلأ قال بعض قوى المعارضة حاورت! شو يعني؟ ‎#Syria‏
@MBAA: „Před pár minutami říkal, že zde před volbami žádná opozice nebyla a že by opozice musela mít všeobecnou podporu! Teď říká, že se opozice podílí na dialogu. Co tím chce říct?“
Libanonec Antoun Issa píše:
@antissa: „Assadův projev zněl mimořádně jistě. Neobjevily se v něm ani náhodou žádné zmínky smířlivosti.“

@LibzanStateTV  naopak tvrdí:

@LibyanStateTV: „Bašár by se měl sám sebe zeptat co by udělal Kadáfí. To by mu možná dopomohlo k lepším proslovům.“

Nadine Toukan z Jordánska dodává:

@nadinetoukan: „Je jasné, že Assad nežije v realitě.“

Wissam Tarif ze Sýrie doplňuje:

@wissamtarif: „Al Assad mluví, jako by měl vládnout věčně.“

Mnoho přispěvovatelů na Twitteru psalo své příspěvky přímo během prezidentova proslovu. Mezi nimi byl i  Sultan Al Qasseemi ze Spojených arabských emirátů, kterému to stačilo už v průběhu vysílání. Napsal:

@SultanAlQassemi: „Už se na toho blázna nemůžu ani podívat. Vypínám televizi.“

Ke korunovaci všeho se ozval Ahmed Al Omran, produkční asistent NPR:

@ahmed: „Ve stejný den, kdy Bašár Al Assad hovoří, bylo v Sýrii bezpečnostními jednotkami LCC  zavražděno  nebo ubito minimálně 28 lidí.“

Dále píše:

@ahmed: „Mohl bych dostat tričko? Bylo by na něm: Přežil jsem celý projev Bašára Al Assada!“

Další zprávy ze Sýrie budou následovat.

Tento článek je součástí našeho speciálního vydání Syria Protests 2011.

Sýrie: série “sebevražd” v Damašku a výmysly v televizi

January 25, 2012

Všude v zemi se konají demonstrace požadující odchod syrského prezidenta Bašára Al Assada a jeho režimu a v syrské státní televizi se objevila reportáž o sebevražedném útoku v blízkosti Damašku a to v  Al Midan, v pátek 6. ledna.

Mezinárodní média  citovala syrskou státní televizi a její  “bezprostřední informace dokazující, že se ve čtvrti Al Midan odpálil přímo na křižovatce sebevražedný terorista“, ale mnohé z náznaků online ukázaly, a to bez ohledu na to, kdo je za tento útok vlastně zodpovědný, že se zde jedná o jasné znaky fikce.

Na nahrávce ukazující údajnou scénu zločinu vidíme osobu držící mikrofon, kterou náhle zabírá kamera v okamžiku, kdy rozmísťuje plastové pytle kolem krvavých skvrn na zemi. Proč reportér syrské televize cosi rozmisťuje na místě činu? Ten okamžik, kdy to komentátor zpozoruje a v důsledku toho ztratí řeč, je k nezaplacení:

Další  video ukazuje to, co se údajně považuje za první chvíle po útoku. Text pod obrazem říká “Omlouváme se za nevhodné scény“ a kamera ukazuje těla, křičící lidi a muže, který říká: „Vidíte? To je ta svoboda, kterou chtěli.“ To, co je však na videu nejvíce šokující se objevuje až během posledních sekund: „Dva objímající se muže, z nichž jeden je údajně raněný, kteří se najednou od sebe odtáhnout s gestem “Už jsme hotovi, ne?“.

Výmysly a fikce nejsou v zemi, kde vláda vlastní veškerá média a zabraňuje vstupu zahraničních novinářů, žádnou novinkou. Syrská vláda si před dvěma týdny vymyslela i útoky podobné útokům Al-Kajdy a to včetně falešného prohlášení a webové stránky, která nakonec vedla mezinárodní média k reportáži o Muslimském bratrstvu, které se k útokům přihlásilo. Syrský bloger Anas Qtish napsal příspěvek o důkazech, které jasně prokazují spojitost mezi tímto falešným prohlášením, webovou stránkou a přiznivci režimu.

@Farrouha91 na Twitteru  píše:

„Je až ironické, jak se Assadovi libanonští přívrženci mohli přetrhnout se zpravodajstvím (a obviňováním protestujících) poté, co došlo k explozi, zatímco reportáře o každodenním zabíjení se nikdy neobjeví. Proč?“.

@arwamenla dodává:

#300DaysLater a Addounia TV ve věcích fikce a výmyslů o Sýrii stále selhávají.

Režim cítí stále větší potřebu dokazovat vlastní legitimitu, takže budeme pravděpodobně i v budoucnu stále častějšími svědky jeho snahy odvrátit pozornost od boje syrského lidu za svobodu a právo.

Tento článek je součástí naší speciální přílohy Syria Protests 2011.

%d bloggers like this: